Z trenéra nikdy nemůže vyzařovat větší chuť po vítězství než z hráče, takový hráč nemá perspektivu být úspěšný…
Eindhoven/Kroměříž (Jří Klabal - reportér Týdeníku Kroměřížska - reportáž ze dne 14.1.2020) - Mládežničtí trenéři Hanácké Slavie Kroměříž absolvovali na konci roku 2019 pětidenní stáž v tréninkové centru čtyřiadvacetinásobného nizozemského mistra a vítěze PMEZ z roku 1988, PSV Eindhoven. O své dojmy a postřehy se s čtenáři Týdeníku Kroměřížska podělil místopředseda a šéftrenér mládeže Hanácké Slavie KAREL HEINZ.
Proč jste si ze všech evropských klubů vybrali právě nizozemský PSV Eindhoven?
V Eindhovenu působí Michal Sadílek, kterého jsem vedl v krajských výběrech. Máme k sobě relativně blízko. Vzhledem k tomu, že náš klub se chce rozvíjet a vzdělávat na nejvyšší úrovni, a to nejen za přispění FAČR, ale i svépomocí, rozhodli jsme se pravidelně navštěvovat evropské kluby, které dobře pracují s mládeží, a inspirovat se jejich výchovnými přístupy.
Nebyla to však vaše první klubem organizovaná zahraniční stáž.
Firma JOMA nám loni na podzim nabídla možnost zhlédnout utkání španělské ligy. My jsme to zvážili, ale napadlo nás, že cestovat do Španělska jen kvůli jednomu zápasu, je zbytečná škoda. Proto jsme se dohodli s JOMOU, aby nám domluvila stáž ve Villarrealu. Celý týden jsme strávili v jejich tréninkovém procesu a k tomu navštívili dvě utkání. Cítím, že mojí povinností a úlohou tady v klubu je předávat vědomosti a posouvat trenéry dál. Nehledět pouze na svoje vzdělání, ale umět se otevřít celému klubu. Nakonec nás na stáž do Villarrealu odjelo čtrnáct. Do Eindhovenu nás před Vánoci už cestovalo jedenadvacet.
Jak probíhal váš pobyt v Eindhovenu?
Ač se to nezdá, je to docela náročné, protože je to pouze o tom, co sami odpozorujete. Není to žádný řízený seminář. Celé dny jsme se pohybovali v tréninkovém centru PSV. Areál je uzpůsobený pro veřejnost. Uprostřed je velká prosklená restaurace, několik fotbalových hřišť a tréninkových ploch s umělým trávníkem. V hlavní budově mají hráči zároveň šatny, tělocvičnu nebo posilovnu. Všechno v moderním stylu a na špičkové úrovni. Bylo vidět, že do mládeže investuje klub obrovské peníze.
Dá se to vůbec porovnat s podmínkami, které mají vytvořeny hráči u vás v Kroměříži?
Paradoxně, když jsem přišel do jejich tréninkového centra, dovolím si tvrdit, že kdyby kroměřížský areál doznal několika málo změn, a to bez zásadních stavebních rekonstrukcí, tak je srovnatelný se špičkovým centrem evropské úrovně. Samozřejmě, hlavní stadion nemůžeme počítat, ten náš by byl srovnatelný s tím mládežnickým stadionem, který využívá juniorka. Radostné pro mě ale bylo zjištění, že to v Kroměříži děláme asi o 1000% levněji než to dělá PSV.
V čem vy sám vidíte zásadní rozdíly mezi nizozemským, španělským a českým přístupem k výchově mládeže?
Po každé stáži si to všechno zpětně přehrávám a za ty roku už jsem se taky poučil. Když člověk uvidí něco nového, tak to nemůže okamžitě implantovat do českého prostředí. To si musí člověk utříbit a nějakým způsobem si musí uvědomit, co je v českém prostředí realizovatelné. Obě stáže mi ale ukázaly ten fantastický profesionalismus, který oni mají nastavený. Profesionalismus, klubismus a obrovská dávka lásky k tomu sportu. To tady v Česku bohužel nastavené nemáme. Je to o celé kultuře nejen toho klubu, ale celého národa. Od toho se pak odvíjí spousta dalších věcí.
A co týká samotné metodiky tréninku?
Možná trochu na rozdíl od nás, v Nizozemsku i ve Španělsku dbají na to, jak jsou hráči od nejmladších kategorií takticky vyspělí. Proč by ten hráč měl objevovat taktiku hry, která je dávno objevená? Proč by ty informace neměl dostat, on se s nimi může ztotožnit a učí se s těmito informacemi odmala hrát fotbal. Při tréninku u každé kategorie působilo strašně moc trenérů. Ale to nebyli nosiči kuželů, nedělali hlavnímu trenérovi křoví. To byli trenéři, kteří měli jasně danou svoji roli. Až individuálně řešili herní situace. Kolem hřiště bylo rozestavěno 6 trenérů, každý hráč byl v dosahu komunikace trenér-hráč, hráč-trenér.
Takže trenéři fakticky ty hráče řídí?
To právě ne. Trenér nechá hráče hrát to, co jej předtím učil. V momentě, kdy hráč hraje s míčem, nikdo na něj nemluví, nikdo po něm neřve, jak to má udělat. Ale po akci okamžitě přijde 2-3 větný rozhovor mezi hráčem a trenérem. Vždy tam jde hlavně o taktiku, kdy vystoupit, kdy to zavřít. Ne jako u nás, kde jim dopředu říkáme: „Teď to udělej tak a tak.“
Je ale správné chtít někoho kopírovat? Není lepší hledat spíše vlastní cesty?
Nizozemsko i Španělsko jsou špičky ve výchově mládeže. Strašně mě zajímalo, jakým způsobem ty děti vychovávají. Zásadní rozdíl na těch stážích jsem viděl v tom, že Villarreal si pěstuje své vlastní děti už od minipřípravek, zatímco PSV mladší přípravky vůbec nemá. První tři čtyři roky je nechávají v okolních klubech a až od U10, U11 si ty nelepší stahují. Ale jako klub se celou dobu podílí na jejich výchově.
Je tedy podle vás důležité, aby byli čeští trenéři v kontaktu se světem?
Vzdělání, které trenérům nabízí FAČR, je naprosto dostačující. Jenomže já se kolem fotbalu točím už strašně dlouhou dobu. U nás mě zaujal způsob výchovy třeba Slovácka, Dukly Praha, jejich vize vychovávat odchovance pro áčko. Jenže ono to vždycky tak úplně nefunguje, proto jsem se chtěl podívat, jak to chodí v zahraničí. Připadá mi, že my si z toho světa bereme obrovské množství často až protikladných věcí a nedopadá to pak pozitivně na systém výchovy tak, jak bychom si představovali.
Co konkrétně máte na mysli?
Hodně se mluví o tom hrát, nebo nehrát na výsledek? Být, nebo nebýt na děti přísný? Hodně se mluví o pozitivizmu, o neustálém chválení. Já si myslím, že tady v tomto my umíme krásně mluvit, umíme krásně rozjímat, jaké máme k dětem nejrůznější přístupy, ale přitom si musíme najít tu zlatou střední cestu a najít to, co bude úspěšné. Ani já si nemyslím, že máme hrát s dětmi pouze na krásu a aby hrály pěkný fotbal. Potom se nenaučí vyhrávat. Musíme v dětech umět probudit emoce, aby dokázaly ony samy chtít vyhrávat, a ne jejich trenéři. Aby trenéři byli pouze průvodci těch hráčů. Nemůže jít z trenéra větší chuť po vítězství než z hráče. Pokud to tak je, tak ten hráč nemá perspektivu, aby byl v budoucnu úspěšný.
Takže chtít vyhrávat, ale fotbalovou cestou?
Ano. A to je to nejtěžší. U mých svěřenců chci vidět, že jdou na hřiště a chtějí vyhrát. Já jako trenér bych ho k té výhře měl dovést taktickými radami. Máme nějakou herní filozofii, mezi hráči a trenérem jsou dána jasná pravidla hry. Ano, děti, my chceme vyhrát, ale my chceme vyhrát z herních situací. To znamená, že naším úkolem je naučit se založení postupného útoku, vedení postupného útoku a finální fázi. Těmto třem atributům chceme, aby se věnovali naši trenéři a tam rozvíjeli myšlení těch dětí. Důležité je, i v těch těžkých zápasech, kdy o něco jde, hrát postupný útok a snažit se vyhrát fotbalově, protože pokud tohle přeskočí, ve vyšších kategoriích se jim to pak bude těžko učit.
Jak se daří tuto filozofii předávat dnes často kritickým rodičům?
Je to strašně choulostivé ve vztahu k výchově toho hráče, rodiče, trenéra, učitele. V momentě, kdy mi nedokážeme vykomunikovat tady ten čtyřlístek, a každý dělá něco jiného, tak je to dítě strašně zmatené a hned se to pozná na hřišti i ve škole. My máme obrovský problém s českým hráče, že není sebevědomý. Neříkám, že má být drzí, arogantní, ale sebevědomí znamená i samostatnost, rozhodování se, řešení situací tak, že to vychází zevnitř toho hráče. V českém prostředí hráče strašně vedeme, když jim to nejde, nenecháme je najít vlastní řešení. Když se ten hráč dostane do krizové situace, my mu po třetím špatném balonu začneme nadávat, a přitom ho učíme na tréninku: „Neboj se to udělat!“
Mění se práce s dětmi během let?
Dříve do 12 let nebyl organizovaný sport, na ulici hrály děti promíchané 7letý s 15letým a nikdo nikomu neříkal, co má dělat. Každý si musel svoji pozici vydobýt sám. Tak vyrůstali ti nejlepší fotbalisté. Problém je v tom, že dnešní děti nehrají fotbal ve svém volném čase. Jsou málo vyhrané. Tréninkový proces je dvakrát třikrát týdně, pár měsíců jsou zápasy. Ale kolik oni toho nakopou doma, kolik nakopou s kamarádem před tréninkem, po tréninku? Dřív byl fotbal číslo jedna. Dnes je na třetím čtvrtém místě, protože klademe větší důraz na vzdělání, na druhém místě jsou počítače, hry, které jsou pohodlné. A do toho jedním z těch mnoha dalších kroužků je fotbal. Na ulicích nevidíte děti hrát fotbal, nemají se kde vykopat.
Dá se tedy říci, že jsou dnešní české děti zpohodlnělé?
Doba se změnila. Změnila se i komunikace mezi dětmi a rodiči, rodiči a učiteli. Přísnost by měla být v každém věku a v každé společnosti. Určitá pravidla mezi dítětem, hráčem a rodiči musí být. Bez pravidel nejde nic dělat tak, aby to fungovalo. Padá respekt rodičů vůči trenérům, padá respekt žáků vůči učitelům, padá respekt člověka k člověka. Tam je ten problém, kdyby ta úcta byla vyšší, tak jsem přesvědčený, že i ti hráči budou odolnější. Miluju rodiče, kteří tráví čas se svými dětmi. Samozřejmě, někteří jsou přehnaně ambiciózní, ale mě to nevadí, protože chtějí, aby jejich děti sportovaly. Bohužel někdy to vypadá tak, že rodiče chtějí víc jak ty děti.
Často se dnes vede debata, jestli má být trénink víc drilem nebo zábavou.
Každá věková kategorie má svá specifika. Všeho přiměřeně. V mládežnickém věku by to měla být hlavně zábava, ale pokud tu zábavu nebudu mít podloženou tím, že to bolí, že je potřeba ten fotbal někdy uběhat, někdy silově odsoubojovat, tak to pro mě nakonec stejně žádná zábava nebude. Bez drilu a určité fyzické zátěže se dobrý sport dělat prostě nedá. Vím, že někdy jsou problémy se sportovními třídami, protože jsou živější. Ale když to porovnám s dětmi, které jsou rády, že si neublíží při normální hodině tělocviku, jsem rád, že se naši fotbalisté sportu věnují.
Jak byste charakterizoval zásadní principy výchovy mládeže Hanácké Slavie.
Moje ideální představa je podobná tomu, co jsem zmiňoval u toho Eindhovenu, tedy to, že by děti měly vyrůstat ve svých mateřských oddílech. Toto podporujme, nechme je hrát na těch vesnicích, držme je tam co nejdéle. Ten hráč je v mateřském klubu vychováván v lídra, on rozhoduje zápasy, chodí na stěžejní minuty. Druhá věc je, že on učí vyhrávat i ty ostatní děti. Kdybych já z okresu v mladší přípravce vysbíral z oddílů ty, o nichž si myslím, že jsou nejlepší, tak do pár let by se se mnou nejen nikdo nebavil, ale hlavně by ten fotbal pak nikdo nedělal. Když však bude v okrese Kroměříž vytvořeno dobré prostředí a my nebudeme na vesnicích vnímáni jako nepřátelé, nemyslím si, že by v přípravkové kategorii musel být hráč výhradně v Kroměříži. Bohužel v tomto se strašně rozcházím s FAČRem, který nastavil to prostředí takovým způsobem, že doslova nutí ligové kluby, jako jsou Slovácko, Zlín nebo Olomouc, aby soustředily nejlepší děti z regionu už ve svým přípravkových týmech. Pod tímto tlakem budeme i my možná časem muset naši filozofii přehodnotit.
Jste spokojen s uplatněním vašich odchovanců v kroměřížském A týmu?
Tím, že sportovní úsek klubu máme jednotně nastavený, tzn. já, Martin Bsonek, Zbyňa Zlámal, trenéři A týmu Broňa Červenka s Ivošem Světlíkem, snažíme se o to, aby kroměřížský fotbal měl nejen hlavu a patu, aby byl kombinační a úspěšný, ale snažíme se zapracovat mládežníky. V tomto kritériu jsme na tom myslím velmi dobře. Nebýt těžkých zranění Šmerdy, Berčíka, Vyhlída nebo Zavadila, měli bychom o čtyři hráče v áčku víc. K tomu chceme směřovat. V zimě se zapojí minimálně 6-7 dorostenců do přípravy A týmu, kteří budou nasazováni ve dvojutkáních. Chceme to co nejvíce propojit. Není to vždy jednoduché. Tady se hráči snaží 12 let hrát fotbal, přijde kategorie mužů a během 6 měsíců je po kariéře. Když není trpělivost, zázemí, zdraví. Bohužel málokdo z rodičů se dokáže podívat za momentální věk svého dítěte. My máme jasnou představu o tom, jak by měl vypadat hráč pro mužskou kategorii, co by měl zvládnout, jakým způsobem by se měl prezentovat. A už je po tom jenom na něm, jak on bude na sobě pracovat, aby se prosadil nejen ve 3. lize, ale dejme tomu v profifotbale.
